Staovení koncentrací znečišťujících látek ve spalinách z lokálních zdrojů spalujících biomasu
Stanovení koncentrací znečišťujících látek ve spalinách z lokálních zdrojů spalujících biomasu je samostatná disciplína, a proto i poměrně velcí výrobci kamen využívají externí laboratoře, které jsou k tomuto účelu speciálně vybaveny.
Jednou z komplikací je, že pro opakovatelnou analýzu spalin je nutné znát tepelný výkon kamen během testování přičemž jeho kvantifikace je poměrně obtížná.
Stanovování koncentrace organických plynných sloučenin (OGC) ve spalinách vyžaduje použití přístroje zvaného plamenoionizační detektor, jehož koupě nebo pronájem jsou velmi nákladné a k jeho obsluze je zapotřebí vyškolená osoba.
Na celém světě se používají různé zkušební postupy, což znamená, že je mnohdy obtížné porovnávat naměřené hodnoty složení spalin mezi sebou.
Hlavní rozdíl spočívá ve způsobu, jakým jsou definovány částice (co všechno je za částice považováno). V EU se částice kvantifikují metodou horkého filtru, což znamená, že „částice“ zahrnují pouze látky, které jsou v pevné nebo kapalné fázi při zvýšené teplotě filtru (obvykle 180 °C).
Dehty, které jsou při této teplotě v plynné fázi, jsou definovány jako “OGC” (organické plynné sloučeniny), i když při ochlazení na teplotu okolí kondenzují a stávají se částicemi. Naproti tomu v Severní Americe se částice kvantifikují pomocí metody ředícího tunelu, která zahrnuje ochlazení spalin na teplotu okolí před jejich analýzou.
Výsledkem je definice částic, která se více shoduje s definicí používanou vědci v oblasti kvality ovzduší.
V současnosti většina předpisů a norem obsahuje pouze limity pro částice stanovené na gravimetrickým principem, tj. hmotnost částic obsažených v jednom metru krychlovém spalin.
Protože však účinky částic na zdraví člověka závisí především na jejich velikosti, přičemž nejnebezpečnější jsou ty nejmenší, objevují se snahy o zavedení předpisů obsahující limitní hodnoty dle počtu částic.